Poprvé do studia »
Produkce »
Mastering »
Natáčením to nekončí... »

Démophobie
A je to tady. Dlouho odkládané album je konečně na světě. Třetí Demophobie (Mlýnek) na sebe nechala čekat celých 8 let. Ale vzhledem k tomu, že Déma nakonec napsal některé písně až těsně před natáčením, tak to asi nebylo až tolik na škodu. Práce na albu začaly pečlivým výběrem písní (vybíralo se z 27 kousků) a jejich aranžováním. Pánové hrají ve dvou, na studiové nahrávce se ale mohou některé písničky přikrášlit i dalšími nástroji a party. To však vyžaduje najít v sobě velkou míru vkusu a „aranžovat“ opravdu jen tam, kde to písni a desce prospěje. Narážím tím na problém mnoha kapel, které onu dávku vkusu překročí, a pak často dochází k tomu, že nahrávka má naprosto odlišnou náladu od živého provedení a od skutečného výrazu interpretů. Problém bývá také v okamžiku, když se muzikanti snaží dodatečnými sóly, vyhrávkami či doprovody v písni tzv. zaplnit a zahustit pro ně „hluchá“ místa, a tím celá věc často spíše ztrácí dynamiku, překvapení i napětí. Jenže v Démophobii je Michal Röhrich, pečlivý, stále nespokojený, zkušený a nápaditý, pro kterého je samotná píseň modlou, které podřídí naprosto vše. Nic nesmí ublížit celkovému vyznění, hlavní melodii či textu. Čtyři věci byly zaranžovány s bicími a basou. Nahrávaly se s metronomem, pomocnou kytarou a zpěvem postupně. Nejdříve Michal Šindelář bubny, pak basa, kytary a nakonec zpěv a ostatní nástroje. U ostatních nahrávek tomu bylo naopak. Nejprve se najednou nahrály kytary a Démův zpěv, bez metronomu. Teprve paté se případně dotáčelo ostatní. Hlavním kritériem bylo to, aby byl autenticky zachycen Démův nezaměnitelný přednes. Hostující muzikanti byli opravdoví „profíci“ na své nástroje. Chtěl bych zde podotknout, že když si pozvete skutečné profesionály, tak jim na jedné straně většinou zaplatíte. Za to vám ovšem zahrají přesně to, co si přejete, a navíc poměrně rychle, takže vesměs ušetříte spoustu nervů, času a tím v důsledku i peněz za natáčecí čas. Celé toto nahrávání pro mne vůbec bylo točením skvělých interpretačních výkonů, Míšovy kytary i basa, Démův zpěv, Šindelkovy bicí a samozřejmě i ostatní hosté. To je pro zvukaře vždycky velká radost. Vše se neslo ve velké pohodě a krásném tvůrčím napětí. Největším majstrštykem pak bylo natočení tibetského mlýnku (v našem případě mlýnku na strouhanku). Technická poznámka: Natáčel jsem ho Neumannem 140 namířeným na střed struhadla asi z 15 cm vzdálenosti. K dobrému zvuku přispěla i dobrá a rovnoměrná síla při otáčení klikou strojku i plynulé a pohotové dodávání rohlíků Démou. Použity byly cirka 3 dny staré hořovické rohlíky (8 kousků). Míšo a Démo, díky !

 

Mladé kapely
S Přemkem Haasem jsme se někdy v létě 2006 domluvili a pro mladé kapely připravili akci – dva dny ve studiu za cenu jednoho - plus mastering. Ozvaly se dvě začínající party : LA Band a Nebylo nás pět. Obě z Plzně. Chtěl bych tady trochu osvětlit, proč takové věci vlastně děláme. Když jsem začínal s muzikou, tak mi starší a zkušenější muzikanti většinou pomáhali. Poradili, jak hrát nějaké ty rify, jak cvičit, jak si nastavit aparát, ale třeba i jak aranžovat. Navíc ze své zkušenosti vím, že každá, byť i sebemenší studiová zkušenost, vás vždycky posune kousek dopředu a pomůže tak ve vašem hudebním vývoji. Důvodem bylo i to, že se některé kapely bály jít do studia, protože se na něj svými výkony necítily, navíc je odrazovala pro ně relativně vysoká cena. Já tedy jen doufám, že party, které k nám přišly, se bát přestaly a přesvědčily se, že natáčení může být i celkem zábavná, ale i vnitřně naplňující záležitost. Také ale zjistily, že to není nic jednoduchého, že se musí předem velmi dobře připravit, při točení ve studiu pak hodně soustředit a tvrdě pracovat a že to všechno stojí někdy i dost sil. Myslím, že obě nahrávky, které vznikly, se povedly, a že by se za ně nemusely stydět ani mnohem starší a protřelejší kolegové. Navíc oba tyto „singly“ hodně pomohly kapelám k jejich propagaci i k přílivu dalších fanoušků. Při obesílání klubů se na vás dnes bez reprezentativní promo nahrávky vykašlou a příznivci si vás rádi poslechnou i doma.

 

Punk is not dead!
Od léta nás navštívilo několik punkových kapel, a to jednak těch letitějších jako „Kudy kam“ nebo „Divokey západ“, což znamená, že ještě neumřely, ale také mladých, začínajících jako „Vnitřní faktor“ nebo „Svíčky“, což neznamená nic jiného než že punk’s not dead! Na jedné straně „stařecká“ zkušenost, na straně druhé mladická energie a rozervanost. Je zajímavé zjišťovat, že u punkových kapel je to jako u vína, většinou čím starší, tím lepší. Je to dobře vidět na dvou prvně jmenovaných. Jak u DZ, tak u Kudy kam se lety vytříbil a usadil styl. Obě nahrávky se vyznačují přímočarostí, sehraností i velkým tahem. Navíc díky dlouhodobé známosti s námi mívá natáčení až rodinnou atmosféru. Naproti tomu Vnitřní faktor nás přesvědčuje o tom, že dravost mládí může dát nahrávce energii z nadšení a radosti, která přebije ty malé a bezvýznamné nedokonalosti.

 

Petr Vrobel, Duo Grande, Duo Krejčí a Hřebík
Mám radost, že náš nahrávací prostor „objevili“ také muzikanti vážné hudby. I když nebyl (kromě rozdělení klenby) speciálně spočítaný, k naší radosti se z něj vyklubala zvukově dobrá místnost s krátkým, příjemným dozvukem, vhodná i pro natáčení menších těles s akustickými nástroji. I samotným muzikantům se v něm vesměs dobře hraje, pochvalují si solidní čitelnost jednotlivých nástrojů při souhře. Svou již třetí desku u nás začal točit Petr Vrobel (Mandoline in Time). Osobně se moc těším, jaké zajímavé hudební hosty nám zase přivede do studia. Zatím jsme nahráli Händelovu 3 - větu „Alte Zupfmusik“, a to s jeho dlouholetou hudební partnerkou, kytaristkou Alenou Kozákovou. Jiné CD jsme rozpracovali s pány Krejčím a Hřebíkem (housle, akordeon). Album se točí postupně, vždy po nacvičení a hudebním dotažení další skladby. Zato Duo Grande (Martin Ondráček – violoncello, Zdeněk Koutný – akordeon) chlapíků z pražské konzervatoře jsme komplet zvládli ve dvou dnech a CD je již na světě. Pro mě osobně bývá vždy velmi zajímavé natáčet rozličná netradiční spojení nástrojů, objevovat nové barvy a kontrasty…

 

Bohouš Röhrich a přátelé
Ačkoliv o prázdninách většina normálních lidí odpočívá a nabírá nové síly, u nás se prakticky celé dva měsíce pracovalo. Svou třetí desku tady natáčel nestor západočeského trampingu Bohouš „Šedifka“ Röhrich, který po dvou albech zaštítěných hlavičkou Duo Komáři nyní se svou současnou kapelou Sebranka a velkou řadou přátel nahrál 13 nových písniček. Opravdovou radost nám udělala třeba návštěva Mikyho Ryvoly. Ten sólově nazpíval tři kousky. Komu se třeba podaří, jako se poštěstilo nám, že jsme si s Mikym při focení do novin zapěli jeho přeslavnou „Bednu od whisky“. Výborná práce byla i s triem Pavel Žalman Lohonka, Pavlína Jíšová a Tonda Hlaváč, kteří si na album připravili a natočili Šedifkovu písničku „Do ticha hraj mi dál“. Ta se předpokládám stane jednou z ozdob celé desky. Nahrávku jsme dělali stejně, jako se snažíme u většiny kapel s akustickými nástroji. Tedy co nejvíce nástrojů nahrávaných najednou dohromady. V případě Sebranky to byl kontrabas a tři akustické kytary. Domnívám se, že u natáčení základů jde (z producentského pohledu) možná o nejdůležitější část nahrávání. Je třeba pohlídat písni prospěšné tempo, tóninu (aby se věc dala dobře a přesvědčivě i zazpívat) a rytmus, abychom do písničky dostali určité napětí, lehkost, náladu; prostě všechno to, co od věci v konečném výsledku po dopracování (zpěvy, sóla, vyhrávky …) očekáváme. Pokud atmosféra v nástrojovém gruntu chybí, dá se pak už většinou jen těžko někde dohnat. Po základech následovaly samozřejmě sĺové i sborové zpěvy. Některé z písniček pak dokreslila swingová kytara Víti Šnevajse a nenápadné bicí nástroje Přemka Haase. Dohrávání bicí soupravy do již natočené písně - obzvlášť když se základ nahrával bez metronomu, bývá pro bubeníka často velmi pikantní záležitost.

 

BTN´J
Klatovská kapela, která je pokračováním skupiny Kráva (to byla jedna z prvních kapel, co u nás nahrávala) k nám přišla natočit debutový „maxi singl“. Rytmiku si kluci přinesli ve wavech (v nahrávací frekvenci 48 kHz, rozlišení 24 bitů). Šlo vesměs o rytmické základy - smyčky a samply. Do těch jsme pak dotáčeli ostatní nástroje : baskytaru, jazzové piano a klávesy, elektrickou kytaru. Nakonec se zpívalo a rapovalo. David s Martinem a také Marty, jejich skotský přítel žijící v Praze. A úplně naposled přišel na řadu Václav se svou divokou příčnou flétnou. Celé natáčení bylo plné energie, srandy i tvrdé práce, a věřím, že to je slyšet i z naší nahrávky. Našlapanou taneční desku skvěle dotváří i originální obal, který si vlastnoručně vyrobili sami kluci.

 

Bikini
Bikini, to je rozjíždějící se dvojice mladých kluků z Mladé Boleslavi v netradičním složení : bicí, kytara a zpěv. Nahrávka vznikala pod dohledem Oldy „Goldy“ Neumanna ze ZNC. Ten je také autorem většiny bezvadných českých textů (kapela předtím pěla anglicky). Nahrávka má samozřejmě netradiční zvuk už tím, že je bez basy, ale také proto, že jsme mikrofony, kterými jsme snímali jeden kytarový aparát, roztáhli v širokém stereu. Někdy jsme pro zvukové zpestření využili i čistého linkového kanálu, natočeného už při nahrávání základní kytary. Při míchání bylo pak použito i pár zajímavých efektů a řady samplů. Díky tomu výsledek působí velmi barevně a vzhledem k nástrojovému obsazení kapely až nečekaně plně. Nahrávku také dotváří velmi signifikantní hlas kytaristy Míry.

 

SOGE
Vzhledem k tomu, že já osobně doma poslouchám v poslední době převážně jazz a vážnou hudbu, byl jsem velmi rád, když mi zavolal Pavel Hrubý, známý plzeňský saxofonista, že ve studiu chce natočit demosnímek s jednou ze svých muzikanských part. Kapela se jmenuje Soge a vede ji známý basista Karel Cába. Na klávesy zde hraje jiné známé jméno, Martin Kumžák. Oba dva si pamatuji od dob, kdy začínali, o to víc si vážím toho, že zvolili naše studio. Sestavu doplňují bubeník Ali Siladi a Honza Štípek, kytarista, kterého jsem kdysi točil se skupinou Pipipi Zip Ponk. Všichni nahrávali (jinak to u takové muziky ani nejde) samozřejmě dohromady, včetně kapelníkova syna, Marka Cáby, který se staral o perkuse. Dlužno říci, že naše nahrávací místnost i tady obstála. Nástroje jsme lehce odstínili menšími či většími paravány. Dotáčeli jsme pouze pár vokálů a pár dalších perkusí. Při mixu jsme si pak pomohli projetím některých stop postarší dánskou legendou, analogovým kompresorem NTP, který s nimi pod rukama Přemka Haase vykonal docela divy. Věříme, že se ve výsledku vyloupl přirozený, transparentní a živý zvuk. A to jak ke spokojenosti nás zvukařů (i když zvukař by neměl být sám se sebou nikdy spokojen), tak především i samotných muzikantů.

 

Krátká poznámka Přemka Haase: U dvou posledně zmiňovaných kapel (Bikini, Soge) byla nakonec k finální zvukové úpravě nahrávky použita metoda tzv. separačního masteringu. (V tomto případě se při masterování pracuje s menším či větším počtem smíchaných stereo tracků jednotlivých nástrojových skupin – rytmika, basa, nástroje, zpěvy … Je to sice pracnější, časově náročnější a tedy i mírně dražší způsob než klasický mastering stereo mixu, ale u některého typu muziky lze takto docílit ještě čitelnějšího, transparentnějšího a bohatšího výsledného zvuku.) Třeba u Bikin jsme s Goldou z důvodu absence basy ještě dodatečně ambientně rozšířili zvuk šlapáku (a lehce i kytarových stop). O separačním masteringu snad někdy i něco více.

 

Asmodeus
Další z kapel, které se za ta léta už staly periodicky se vracejícím inventářem našeho studia. Více takového příjemného inventáře. Systematicky pracující parta, která vždy chtě nechtě prozkouší vše, co jsme se naučili nového a důkladně prověří všechny naše staré i nové analogové i digitální mašinky /Při jejich minulém točení se třeba únavou zhroutil náš analogový šestnáctistopý mazlíček. Tentokrát jsme chvílemi naprosto zmátli a psychicky vyždímali naše téměř ještě zánovní PC./ Asmodeus poctivě dodržuje několik zásad, které i po těch letech dělají z nahrávání lehce vyjímečný zážitek. Za prvé je to délka natáčení alba - 20 poctivých dní. To už umožňuje se opravdu věnovat nejen hledání potřebného zvuku, ale i pečlivější dotažení a kontrolu všech nahraných partů. Za druhé, nahrávaný materiál je vždy takřka stoprocentně připravený jak po textové stránce /opět stylově dokonalý běsný Jan Petričko/, tak i po stránce hudební. Miloš Bešta se znovu ukázal jako skutečný skladatelský profesor. Deset natočených skladeb zaujme jak jeho neopakovatelnou melodikou, barevností aranží, vtipem, ale i třeba délkou skladeb v tomto „hustém“ stylu často nevídanou. Málokterá věc příliš přesáhne tři minuty. Pro zvukaře samotného je to všechno výše uvedené velmi osvobozující a úžasnou záležitostí, protože se v tomto případě může zcela soustředit na vlastní práci, a věnovat se naplno soundu a muzice (místo hledání zkratek a kompromisů „aby se všechno stihlo“). U Asmodea je typickým znakem opravdu postupné natáčení partů (kromě pomocných stop): bubny, doprovodné kytary, basa, zpěvy, sólové kytary a na závěr pak hosté. Na zvuk bicích nástrojů opět dohlížel Michal Pošvář. Bylo to důležité i proto, že jsme tuto desku na nich chtěli zvukově postavit více než u alb předcházejících. U této kapely se také velký důraz klade na mixáž, na které kapela (na rozdíl od řady jiných) nešetří. Míchali jsme za spolupráce Přemka Haase celkem postačujících pět dnů. "Řetěz kritických událostí", jak se album jmenuje, se samozřejmě projevil při natáčení kytar hned u první písně, kdy jsme odpálili dva reproduktory v Milošově kytarovém stacku. Jako už mnohokrát nás z bryndy vytáhl Petr Dyček, který zapůjčil bednu svoji, a Milošovu do konce natáčení opravil, když vadné reproduktory sám a nakonec i ku prospěchu zvuku převinul. Nezapomenutelným zážitkem během nahrávání byl pak nákup nové studiové varné konvice a několika kg proviantu, a to za peníze získané slavnostním vrácením prázdných pivních lahví, nashromážděných ve studiu za uplynulý skoro půl rok . Bylo jich, jářku, rovných "160".

 

Kale
Známá rokycanská romská kapela se zhruba po roce znovu vrátila k nahrávání. Spokojeni se zvukem, dosaženým na předchozím albu (Věra Bílá a Kale: C´est com ca Sony/BMG 2005) přicházejí po rozchodu se zpěvačkou Věrou Bílou opět do studia, aby vystoupili z jejího „stínu“ a dokázali svou hudební a vokální soběstačnost. Pod koncepčním manažersko - producentským vedením zkušeného Jirky Smetany opět vzniká vyzrálé album, plné skvělých skladeb přesahujících hranice romské písničky až do k ethnopopu či worlmusic. Natáčení Kale je úžasné a vysilující, kluci si navzájem nic nedarují (míněno hudebně). Na druhou stranu však mají radost z každého povedeného partu i sóla. Muzika se natáčí většinou dohromady (3kytary, basa). Sóla a zpěvy dotáčíme. U zpěvů je zajímavá jejich neuvěřitelná stavba, kdy vznikají postupně „jednička“ (1. hlas), „dvojka“ , „trojka“, „čtyřka“, a někdy i „pětka“. Pro plnost sboru se někdy nějaký z vyšších hlasů dubluje hlasem o oktávu nižším. Velkou roli hraje potom mix, kdy se velká pozornost věnuje nejen celku, ale i každé slabice nebo tónu. Vysoký perfekcionusmus, který však klade velké nároky na zvukaře, neboť další party se přetáčí, nebo přihrávají ve i ve chvíli, kdy by se už mix měl chýlit ke konci. Opětné nastavování mikrofonů při míchání ve chvíli, kdy se čas chýlí a uši už jsou unaveny, chce občas velkou dávku trpělivosti a asertivity. Odměnou je však potom spokojenost kluků, když dojdeme ke společnému výsledku.

 

Radim Hladík a Kale
Už podruhé se v našem studiu objevil kytarový velikán Radim Hladík. Tentokrát v roli sólového kytaristy a „supervisora“ nad písní „Slunečný hrob“ , kterou napsali Vladimír Mišík a Jiří Smetana (producent a manažer Kale). Píseň, vzniklou v roce 1968, česky nahranou a nazpívanou začátkem roku 1969 (a následně komunisty zakázanou, jelikož byla věnována Janu Palachovi), zařadili Kale na své nové album v úplně nové a netradiční aranži. Kluci nahráli tuto legendární píseň po svém se čtyřmi doprovodnými kytarami (jednu kytaru nahrál syn Emila Miky Marek ze skupiny Le čhavendar) a barevnými vokály, kdy i sólový pěvecký part byl rozdělen mezi jednotlivé členy. Radim natočil kytarové breaky a fascinující (vrstvené) akustické sólo. Spojením kytarového motoru Kale a časem prověřené melodiky Radima Hladíka myslím velmi osobitá a výjimečná nahrávka. Potěšením a cennou zkušenosti byla i samotná přítomnost Radima při natáčení a předmíchání písničky. Učíme se neustále a spoluprací s takovými pány jako je Radim Hladík a Jirka Smetana se učíme pokaždé. Už jen to plné soustředění na práci, na celek i detaily, pokora vůči písničce jako takové … Takové zkušenosti a dojmy se určitě jen tak neztratí.

 

Neboysa
Na jeden víkend se u nás zastavila skupina, jejíž první CD „Neboysa“ jsme (jako vítězi „Plzeňské lokálky“) natočili již v roce 2001. V kapele zatím došlo k velké změně, neboť ji opustil její lídr a hlavní „mužský“ vokalista Ivoš Kopecký. Viditelná chuť všech členů pokračovat v načaté práci však dovedla Neboysu zpět na pódia. U nás nyní natočila 2 písně, aby si ověřila jestli cesta, kterým se nyní vydávají, bude ta správná. Vznikly 2 pěkné nahrávky, které vypadají na smysluplné pokračování vlastního stylu. Mužský vokál nahradili sborovým chlapským unisonem, jehož barva se jeví velice příjemně. Neboysa poctivě nachází svou novou tvář a tak mu přejme úspěšný návrat na scénu a hodně staronových fanoušků.

 

E!E
Je pár kapel, které zůstaly po celou svou kariéru věrné našemu studiu. To potěší, zvlášť když se jedná o jednu z největších legend českého punku, příbramskou skupinu E!E, která u nás natočila již své sedmé album. Jak u kluků zvykem, nahrávali jsme vše dohromady (bicí, basa a dvě kytary). Písničku jsme prostě hráli tak dlouho, dokud nefungovala tak, jak má. Zase jsme to nepřeháněli, protože se kolovrátkovým omíláním přehraje a pak ztrácí na jiskřivosti i tlaku. Základ jsme samozřejmě točili do pásu. Dotáčené kytary a zpěvy jsme už nahrávali přímo do ProTools, tam jsme také (opravdu sporadicky) doupravili i drobné chybičky ze společně natočených „spodků“. Přitom jsme se neustále snažili docílit toho nejživějšího nejostřejšího … prostě tradičního E!E zvuku. Kluci tentokrát neponechali nic náhodě, kompletně „přezuli“ bicí a provedli i některé inovace v aparátech. Zvláště u basy došlo k velkému posunu. Dobrým tahem bylo pozvání Michala Pošváře, který poladil bicí a spolupracoval na zvuku i během jejich snímání. Dobré, hlavně pro zvukaře, bylo i to, že kapela (především Bakča), má poměrně jasnou zvukovou představu, což většinou pomůže a urychlí cestu k dobrému výsledku. Na druhou stranu, cesty k uspokojení této představy bývají leckdy i trnité. Nepříjemným zážitkem pro nás všechny byla první návštěva záchranné služby v našem studiu. Kamarád Jakub, který byl přizván na pomocné vokály, si chtěl pročistit hlasivky čajem s domácím jarním medem, aniž tušil, že je na něj silně alergický. Skončil sice na chvíli v nemocnici, ale nakonec v pohodě. Kuba s námi mohl celou desku dozpívat. Z toho sami vidíte, že natáčení nebývá často žádný med!

 

Erno Šedivý a O.M.D.B
Ve studiu se opět objevila jedna z legend českého rocku. Erno po svém návratu z USA hraje v Čechách s řadou různých formací a muzikantů. S jedním takovým seskupením přijel natočit demosnímek s pěti skladbami. Nahrávalo se vše najednou (bicí, basa, kytara, klávesy a zpěv) - playbacků bylo minimálně, střihů také. Hlavní důraz byl kladen především na náladu, tempo a stavbu písně (ta vznikla přímo ve studiu), takže pokud drobné nepřesnosti či odchylky nerušily přirozené plynutí a zvuk skladby, ponechávaly se bez oprav. Zajímavá byla i spolupráce s cizinci (basista Colin pochází z Anglie, Mike (kytara) a Andrew (klávesy) z USA), a opět se ukázalo, jak přínosné může být staré české pořekadlo „jiný kraj, jiný mrav“, v tomto případě tedy ve smyslu hudebním a instrumentálním. Krátce jsme tedy nakoukli, jak se to „dělá“ jinde. Litovat lze jen toho, že nedošlo k natočení celé desky, jak bylo původně plánováno, a to z důvodu onemocnění zpěváka Honzy Holečka (ex Red Baron Band, ex-Antropoid). Kluci se mezitím museli „rozletět“ zpátky domů. Tak snad někdy jindy.

 

Znouzecnost
V druhé polovině roku 2005 se k natočení nového alba (Ad astra – Sysifos Records 2005) vrátila do plzeňských studií legenda – kapela ZNC. V našem studiu byla Přemkem Haasem natočena valná většina stop. Bicí, Démova kytara, sólové zpěvy i řada vokálů, Romanin saxofon, hostující violoncella i dudy. Točilo se na metronom, a to bicí s pomocnými stopami kytary, basy a zpěvu. Tyto se posléze přetočily „načisto“. Zbytek partů (basa, flétny, Michalovy kytary, pár vokálů) a mixáž byly opět v Pro Tools provedeny u Přemka. I přes známou sebeironii a nadhled kapely nad vlastní instrumentální omezeností je jasné, že těch bezmála dvacet let, které spolu základní trojka (Déma, Caine Golda) strávila na pódiích i po nahrávacích studiích je v sehranosti a přesvědčivosti výrazu sakra dobře slyšitelných. Všem kapelám bychom přáli, aby spolu vydržely alespoň polovinu toho, co ZNC.

 

Šestka
Před rokem jsme poskytli zdarma, nebo skoro zdarma, možnost nahrát několik písniček mladým kapelám, které se objevily (a zaujaly) na Dětské Portě (Casiopea, HroBeSo, Šestka). Právě Šestka se po roce vrátila, a pro nás je zajímavé sledovat vývoj této mladé party šesti slečen a kytaristy Martina, nyní navíc rozrostlé o bicí a basu. Důležité je, že kapela vydržela, koncertuje a je bohatší o spoustu zkušeností, což se projevilo i v mnohem přesvědčivějším a vyzrálejším výkonu. Také se potvrzuje, že každá, byť sebemenší, studiová zkušenost muzikanta je velkým přínosem pro jeho další vývoj a sebereflexi. I přesto, že jsme permanentně řešili ticho a klid v režii (šest žen je šest žen), kapele myslím vyšla moc příjemná nahrávka. Neocenitelným pomocníkem se nám stal nový přírůstek - mikrofon Neumann K140, který jsme v tomto případě využili hlavně pro snímání fléten a vokálů.

 

Hardcorové okénko
Po delší době naše studio opět navštívilo pár tvrdších seskupení. Radost nám udělal především návrat kluků ze skončivších Goodfoul. Ze „sirotků“ po téhle partě vznikly dvě nové kapely - Nasty a Mossambic. U těchto muzikantů je úžasné sledovat vývoj i hledání, pracovitost a lásku k hudbě. Ne nadarmo patří ke špičce naší hardcorové scény. Také Jade-wa-hoo z Plzně se rozdělili – a to dokonce do čtyř formací. V našem studiu se již objevily dvě - Hot snail, kdy vznikla velmi hutná a výbušná nahrávka a Sidewalk, kteří zde se svou něžně-drsnou fascinující zpěvačkou Editou z Českých Budějovic natočili svou první dvoupísňovou promo nahrávku. Na třetí z nich, Dive, se nyní připravujeme. Výhodou pro dosažení kýženého hutného soundu této muziky obecně je náš šestnácti stopý analogový „jednopalec“ Tascam, na který natáčíme minimálně bicí, někdy podle záměru a potřeby i basu a kytaru. Poté tenhle „našlápnutý“ analogový zvuk přetáhneme do Protools, kde dotáčíme vše ostatní a následně mícháme.

 

Pod stolem
Dlouho očekávaná deska, důležitá i pro kluky samotné, neboť se museli vyrovnat s odchodem Jirky Vaňourka, a to nejen jako autora, ale i jako zpěváka a kytaristy. Mohu s klidným svědomím říci, že se toho pod výborným producentským vedením Přemka Haase zhostili a bravurou, a nejen sobě, ale i všem ostatním dokázali, že si své místo v punkových vodách zcela zaručeně zaslouží. Z nahrávky je cítit, kolik energie bylo věnováno přípravě, kterou kluci, ostatně jako pokaždé, nepodcenili. Psaní písniček, aranžmá, a tvrdému zkoušení věnovali možná rok práce. Pak se dostalo na práci pro Přemka, se kterým se kapela několikrát sešla nad výběrem věcí, aranžemi a celou finální připravou k nahrávání. To potom proběhlo poměrně bezproblémově a rychle, díky čemuž jsme mohli věnovat více času mixáži.

 

Terryho noha
Debut mladé kapely s velkým tahem na bránu. Málokdy se vidí taková verva blížící se fyzické autodestrukci s jakou může muzikant přistupovat ke hraní. Tři nástroje - bicí, basa, kytara a zpěv. Opět hodně živá nahrávka. Muzika nahraná bez střihu. Dotočený zpěv a jedno kytarové sólo. Nejdůležitější tady bylo pokusit se přenést tu neuvěřitelnou energii do nahrávky. Snad se to podařilo. Názorný příklad rocku s jedinou kytarou na nahrávce, který je velmi odlišný od moderního zvuku se dvěma – mnohdy dublovanými - kytarami roztaženými po stranách stereofonní báze.

 

Anča band
Smršť, divoký vítr z jihu, který provětral studio ze všech stran. Začátek natáčení poznamenal pátek třináctého (do záchoda spadlý kartáček na zuby, koupě kratších a tedy zcela nepoužitelných strun na basu, rozbitý rytmičák, nákup zkaženého salámu a týden starého deníku Sport). Zvukař tomu také neunikl, protože prý do studia přijel Anča band. V hektickém tempu bylo za šest dní nahráno 16 věcí, a to navíc ve velmi rozličných aranžích a navíc s mnoha mimokapelními hosty. Výsledkem je opravdu patřičně živá nahrávka, která myslím nenechá nikoho na pochybách, že Anča band je veselá partička, která muzikou baví sebe i posluchače.

 

Modrá šmouha
Pohodová parta příjemných lidí z Prahy, kteří podlehli kouzlu dřevního bluegrassu a country. Nahrávka vznikla za tři dny (14 písniček) a abychom zůstali věrni „oldtime“ zvuku, nahrávali jsme povětšinou vše dohromady, včetně zpěvu. Věřím, že tento způsob točení pomohl k větší autenticitě a přesvědčivosti „starých dobrých časů“.