Mastering: co je to a k čemu je to

Velmi častou otázkou muzikantů ve studiu bývá pojem mastering – co to vlastně je, k čemu slouží. Na základě toho jsem byl Pavlem Bromem požádán, jestli bych k tomu nenapsal pár slov. Název jedné uznávané zvukařské bible od Boba Katze zní „Mastering: Umění a věda“. Čím déle se člověk okolo zvuku pohybuje, tím více ví, jak málo toho vlastně ví a tím více dává panu Katzovi s tím názvem za pravdu. Necítím se být takovým mistrem, abych se pouštěl do nějakých fundovaných odborných pojednání, tak zkusím jen shrnout to, co jsem za ta léta zjistil z literatury, od chytřejších a z vlastních zkušeností (a chyb).

Pokud bychom měli být přesní v terminologii, pak bychom to, o čem se tady budeme dále bavit, měli správně nazývat premasteringem. Ve svém původním významu se totiž jako mastering označuje výroba samotného masteru (matrice atd. pro výrobní linky) pro další množení (lisování, …) digitálních nosičů zvuku (v dnešní už asi obecně dat jako takových). Ale zůstaňme raději u názvu, který se v hudebních či zvukařských kruzích vžil a běžně se používá.

Pod pojmem mastering si můžete představit jednak jakýsi zvukový a produkční make-up vaší nahrávky jako celku. (Jde o to, ušít jednotlivým skladbám alba trochu jednotný kabát co do výrazu, hlasitosti a barvy, aby fungovaly jako celek.) Sem patří úpravy frekvenční (různé typy co nejkvalitnějších, převážně parametrických ekvalizérů, max basů … s co nejlepšími fázovými charakteristikami), úpravy stereofonního obrazu nahrávky (a to v celém frekvenčním pásmu, nebo třeba jen v oblasti basové), možnost mírného (a raději velmi opatrného) ambientního (prostorového) nadýchání a prohloubení (použití vysoce kvalitních dozvukových procesorů na celý mix) a úpravy dynamické (co nejkvalitnější jedno, či vícepásmová komprese a limitace s ohlídáním digitálních špiček a přebuzení).

Dále sem patří různé „úřednické práce“. V případě alba či vícepísňového „singlu“ vytvoření konečného pořadí, délky pauz, vyčištění a ošetření začátků a konců jednotlivých skladeb, zapsání PQ kódů (čísla jednotlivých tracků, pauz), případně zapsání názvů, interpretů do CD textu a v některých případech zapsání kódů nahrávky (ISRC). Ke každému CD se dále tiskne tzv. Track list – jakýsi rodný list CD masteru s názvy, časy a technickými poznámkami, který vyžaduje většina lisoven.

Dovolil bych si přidat několik obecných rad i osobních zkušeností pro ty, kteří jdou někam do studia natáčet a po smíchání počítají s masterováním nahrávky.

- Pokud je to časově a finančně možné, udělejte mastering v jiném prostředí a s jiným člověkem, než tam, kde jste natáčeli. Odlišné poslechové monitory, odlišný prostor, čerstvé uši a další zvukový názor (mluvím o soudných master. zvukařích, ne o předváděčích, kteří Vám, aby ukázali, jak jste to doteďka všechno dělali blbě, do nahrávky nacpou včechny krabice či softwary, co se u nich najdou) mohou Vaší nahrávce jen prospět. (Sám jsem si párkrát docela naběhl, když jsem sám masteroval mnou předtím smíchanou nahrávku.) Ve světě je časté, že se i míchá v jiném studiu, než se točí – a onu zvukovou kontinuitu nade vším zajišťuje producent. Ale zůstaňme u našich možností a nohama na zemi.

- Nahrávku mixujte vždy tak, aby zněla co nejlépe. Neexistuje totiž žádný recept, co dát u míchačky víc a co méně s tím, že to pak při masteringu pomůže. Pokuste se jen vyhnout tomu, abyste museli ve větší míře (nelépe vůbec) na celkový stereo mix použít ekvalizér a kompresor/limitér. Pracujte s kompresí a laděním frekvencí raději v jednotlivých stopách, pokud Vám někde chybí výšky, nebo zapadá vyhrávka – vyřešte to úpravou barvy či dynamiky příslušnho tracku. Pro jednotlivé party pečlivě hledejte vhodné umístění ve stereobázi. Nadupejte spíše jednotlivé nástroje, připravte si dynamiku úpravami jednotlivých stop. Pokud přinesete k masteringu nahrávku našlapanou x-pásmovým kompresorem/limiterem tak, že peakmetry „stojí“ po celou dobu trvání skladby na „nulách“ a ani se nehnou, každá další komprese je zde opravdu kontraproduktivní, navíc už prakticky neexistuje žádný prostor (headroom) ani pro jakékoli další frekvenční či jiné úpravy.

Pokud víte, že budete nahrávku někde masterovat, nechte na peakmeterech klidně ve špičkách třeba i 1 až 2 decibelovou rezervu. Nechte Váš mix „volně dýchat“, masteringoví zvukaři se na Vás určitě zlobit nebudou.

Vyhněte se zkreslení, a to jak na stopách při natáčení, tak při mixáži, většinou bývá slyšet a je těžké (a zbytečné) se ho později zbavit.

- Formátů, do kterých můžete zpracovat Váš mix je přehršel. Dříve DAT, čtvrtpalcový stereo pás, dnes ovšem už ve valné většině případů CD-R. U luxusnějších produkcí se stále kvůli analogovému zvuku, našlapanosti a uchu příjemnému zkreslení občas míchá do 1/2“ i širšího stereo pásu … pardon, já vím, rychle zpátky na zem. Pokud jste točili a míchali v rozlišení 44,1 kHz, 16 bitů, můžete použít kromě WAVu/AIFF (ty jsou lepší) i formát CD-audio (tam už zbytečně konvertujete z formátu do formátu, ale není to žádná tragédie). Pokud jste pracovali s vyšším rozlišením: 44,1, 48 a více kHz/ 24 bit, je vždy lepší smíchat nahrávku takto - bez převodu. I u masteringu se jedná kromě výletu do externích analogových „krabic“ o softwarovou editaci (střihy fade in, fade out, použití plug-inů, D/A a A/D převodu atd.), takže proč nepracovat ve vyšším vzorkování co nejdéle to jde a konverzi (včetně ditheringu) na formát CD-audio provést až na úplném konci, před vypalováním hotového CD masteru.

Poslední věcí, o které se zmíním, je trend, který se ve světě nazývá „volume race“ – závody v hlasitosti. Často i od muzikantů zaznívá názor – čím hlasitější nahrávka, tím lepší nahrávka. Je samozřejmě nepříjemné, je-li Vaše písnička při poslechu z rádia, karuselového CD měniče nebo na diskotéce o poznání tišší v porovnání s předchozí nebo následující produkcí. Ale na druhou stranu – na konci broadcastového zvukového řetězce (rozhlas, TV) je vždy umístěn nějaký ten limiter, leveler, nebo kdovíco ještě, který často dost drsně „urovná“ hlasitosti skladeb do určité úrovně. A nahrávky nejhlasitější logicky dostanou automatickou komprimací (limitací, levelingem) na frak nejvíce. I ten dýdžej Vám nakonec tu nahrávku ze všech nahrávek nejsilnější rychle stáhne na úroveň ostatních. Jedno z novějších alb Red Hot Chilli Peppers hraje opravdu nahlas, ale také v něm na několika místech jasně a slyšitelně lupe a praská digitálním přebuzením (poslouchali jsme originál, nikoli výpalek). Dnešní hardwarové i softwarové limitery dokáží leccos. Ale každá komprimace/limitace bývá vždycky činností typu „něco za něco“. Když se přežene nebo nevhodně nastaví – je slyšet. A tady už většinou ne v tom dobrém smyslu slova. Žádná válka k ničemu není, stejně tak ani ta válka o hlasitost.

Pokud si chcete o tomto tématu přečíst trochu více, v únorovém Muzikusu (2006) je jako téma měsíce poněkud obšírnější obecný článek o masteringu od Aleše Charváta. Pokud si chcete přečíst ještě více – v odborných knížkách a na internetu najdete ledacos. Ne všichni Vám prozradí ze své „kuchyně“ všechno, často musíte číst hlavně mezi řádky. Nakonec možná dospějete jako já k tomu, že pan Katz má pravdu. Mastering: The Art And The Science. Já dodávám. Chce to jenom prostě ještě pár desítek let praxe a pár desítek tisíc dolarů investic.

Hodně štěstí, soudnosti a čisté uši při práci se zvukem, a to kdekoli, přeje

Přemek Haas, Studio PyHa.

(březen 2006)